Historie Černé Hory

Černá Hora patří k nejstarším osídleným koutům Balkánu a její dějiny se dají číst přímo v krajině, od antických ruin u Podgorice přes benátské zvonice na pobřeží až po mauzoleum na vrcholu Lovćenu. Tento přehled vás provede celou chronologií od ilyrských kmenů až po obnovení samostatnosti v roce 2006. Pokud hledáte praktické tipy na cestu, najdete je v hlavním rozcestníku o Černé Hoře, tady se soustředíme na to, jak země vznikala.

Ilyrové a Římané, Doclea a mozaiky v Risanu

Nejstarší doloženou vrstvou obyvatel jsou ilyrské kmeny. V Boce Kotorské sídlil kmen kolem města Risan, nejstarší osady zálivu, které je spojováno s ilyrskou královnou Teutou. Ve vnitrozemí u dnešní Podgorice žil kmen Docleatů, podle nějž dostalo jméno pozdější římské město.

Když oblast ovládl Řím, vyrostla tu na soutoku řek Zety a Morači metropole Doclea (černohorsky Duklja). Vznikla v 1. století našeho letopočtu a v době vlády Flaviovců získala status municipia. Po správní reformě císaře Diokleciána se roku 297 stala hlavním městem nové provincie Praevalitana. Město mělo forum, baziliku, lázně, chrámy i akvadukt. Zánik přišel na konci 5. století, kdy je vyplenili Ostrogóti, a dokonala ho ničivá zemětřesení kolem roku 518. Doclea se už nikdy neobnovila a dnes je z ní volně přístupné archeologické naleziště nedaleko hlavního města.

Nejlépe si antickou éru přiblížíte v Risanu. Roku 1930 tu odkryli základy římské městské vily s dochovanými podlahovými mozaikami ze 2. století. Skvostem je jediné známé vyobrazení Hypna, řeckého boha spánku, ležícího mladíka s překříženýma nohama. Detaily a otevírací dobu shrnuje samostatná stránka o památce, římské mozaiky v Risanu.

Příchod Slovanů a středověká Duklja a Zeta

Během 6. a 7. století dorazily do oblasti slovanské kmeny, které postupně splynuly s původním obyvatelstvem a vytvořily základ pozdějšího státu. Kolem někdejší římské Doclea se ve středověku zformovalo knížectví Duklja. Roku 1077 udělil papež Řehoř VII. jejímu vládci Mihailu Vojislavljevićovi královský titul, a Duklja se tak stala uznávaným královstvím. Byl to jeden z prvních státních útvarů na tomto území se samostatnou korunou.

V následujících staletích se země začala nazývat Zeta a její osud se proplétal se sousedním srbským státem Nemanjićů. Ve 14. a 15. století Zetě vládly rody Balšićů a poté Crnojevićů. Právě za Crnojevićů se objevuje i jméno, které známe dnes, protože pro horský kraj kolem Lovćenu se vžil název Crna Gora, tedy Černá Hora.

Klíčový krok učinil Ivan Crnojević. Pod tlakem postupujícího osmanského vojska přenesl roku 1482 své sídlo do dobře chráněného údolí pod horou Lovćen a založil město Cetinje. O dva roky později, roku 1484, tu vznikl cetinjský klášter a brzy sem bylo přeneseno i sídlo zetského pravoslavného biskupství. Cetinje se tak stalo duchovním i politickým srdcem země, jak dodnes připomíná výletní cíl Cetinje.

Benátské pobřeží a osmanský tlak ve vnitrozemí

Dějiny Černé Hory se na dlouhá staletí rozdělily na dva světy. Pobřeží spadalo pod Benátskou republiku, která na východním Jadranu spravovala pás nazývaný Benátská Albánie. Kotor se pod ochranu Benátek dostal roku 1420 a zůstal jí věrný až do zániku republiky roku 1797. Čtyři století benátské vlády daly zálivu jeho typickou architekturu, díky níž je dnes na seznamu UNESCO. Podobný osud sdílela i Budva a další přístavy.

Benátské pobřeží se muselo bránit náporu Osmanů. Kotor obléhala osmanská vojska v letech 1538 a 1657, město sužoval mor i zemětřesení, přesto se udrželo. Kdo chce vidět tuto vrstvu dějin na vlastní oči, měl by zamířit do starého města Kotor a vystoupat po hradbách nad zálivem. Sousední Perast se proslavil svými kapitány a námořní školou a i on patřil do benátské sféry.

Zatímco pobřeží drželi Benátčané, vnitrozemí čelilo přímému osmanskému tlaku. Skalnaté hory kolem Cetinje se ale nikdy nepodařilo plně podrobit. Právě v této nehostinné krajině se zrodila svébytná černohorská státnost, opřená o horské kmeny a o duchovní autoritu pravoslavných biskupů se sídlem v Cetinje.

Dynastie Petrovićů-Njegošů a vladykové v Cetinje

Po odchodu Crnojevićů se v čele země ustálil zvláštní systém. Vládl vladyka, tedy pravoslavný kníže a biskup v jedné osobě. Protože biskup nesměl mít potomky, přecházel úřad zpravidla ze strýce na synovce. Od konce 17. století zůstával v rukou rodu Petrovićů-Njegošů a Cetinje bylo jejich sídlem.

Zásadní postavou byl Petar I. Petrović-Njegoš, který jako vladyka vládl od roku 1782 do roku 1830. Sjednotil znesvářené kmeny, dal zemi psaný zákoník a roku 1796 zvítězil nad osmanskými vojsky v bitvách u Martinićů a Krusů, čímž fakticky upevnil samostatnost země. Po smrti byl prohlášen za svatého jako svatý Petr Cetinjský.

Jeho synovec Petar II. Petrović-Njegoš (žil v letech 1813 až 1851) se ujal úřadu už v sedmnácti letech. Kromě vládnutí byl především básníkem a filozofem, jeho veršované dílo Horský věnec (Gorski vijenac) z roku 1847 patří k vrcholům jihoslovanské literatury. V Cetinje si nechal postavit sídlo zvané Biljarda a na vlastní přání byl pohřben ve skromné kapli na vrcholu Lovćenu, kde dnes stojí jeho mauzoleum. Jeho životu a odkazu se věnuje samostatný text o osobnosti Petar II. Petrović-Njegoš.

Od knížectví ke království krále Nikoly I.

Teokratické uspořádání ukončil Danilo I. Roku 1852 se vzdal církevního úřadu, oženil se a přeměnil Černou Horu na světské knížectví. Vlády se ujal jako kníže, jeho život však roku 1860 předčasně ukončil atentát v Kotoru.

Nástupcem se stal jeho synovec Nikola I., nejdéle vládnoucí panovník černohorských dějin. Za jeho vlády byla na Berlínském kongresu roku 1878 mezinárodně uznána nezávislost Černé Hory. Země se modernizovala, rozšířila své území a Nikola provdal své dcery do několika evropských dvorů, což mu vyneslo přezdívku tchán Evropy. Vyvrcholením bylo 28. srpna 1910, kdy se Nikola I. nechal prohlásit králem a z knížectví se stalo Království Černá Hora. Existovalo v letech 1910 až 1918.

Dvacáté století a jugoslávská éra

Balkánské války v letech 1912 a 1913 rozšířily černohorské území, první světová válka ale království srazila. Roku 1916 zemi obsadilo Rakousko-Uhersko a král Nikola odešel do exilu. Po válce rozhodlo v listopadu 1918 shromáždění v Podgorici (takzvaná Podgorická skupština) o sesazení dynastie a o připojení k Srbsku. Černá Hora se tak stala součástí nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, pozdější Jugoslávie, a na více než osm desetiletí ztratila samostatnost.

Za druhé světové války zemi od roku 1941 okupovala Itálie a rozvinul se silný partyzánský odboj. Po válce se Černá Hora stala jednou ze šesti republik socialistické Jugoslávie. Podgorica byla roku 1946 na počest Josipa Broze Tita přejmenována na Titograd, historické jméno se jí vrátilo až roku 1992. V témže roce, po rozpadu velké Jugoslávie, vytvořila Černá Hora spolu se Srbskem Svazovou republiku Jugoslávii, která se roku 2003 přeměnila na volnější státní svazek Srbska a Černé Hory.

Obnovení nezávislosti v roce 2006

Ústava státního svazku umožňovala po třech letech vypsat referendum o samostatnosti. K němu došlo 21. května 2006. Pro nezávislost hlasovalo 55,5 procenta voličů, těsně nad stanovenou hranicí 55 procent. Na základě výsledku přijalo černohorské shromáždění 3. června 2006 deklaraci nezávislosti a Černá Hora se po 88 letech znovu stala samostatným státem. Státní svazek Srbska a Černé Hory tím zanikl. Země od té doby usiluje o členství v Evropské unii a je členem NATO.

Kde historii Černé Hory uvidíte dnes

Jednotlivé kapitoly dějin můžete během dovolené projít na vlastních nohou. Antiku připomínají ruiny Doclea u Podgorice a hlavně římské mozaiky v Risanu. Benátské staletí nejlépe vypráví opevněné staré město Kotor s hradbami stoupajícími nad záliv. Srdcem černohorské státnosti zůstává staré královské hlavní město Cetinje s klášterem, muzei a Njegošovou Biljardou. Nad Kotorem se pak tyčí Lovćen s mauzoleem vladyky Petara II. Petroviće-Njegoše. Když tato místa spojíte, projdete si více než dva tisíce let dějin během několika dní.